Kapesník

Kapesník

Začátkem března jsem byla v Rivném na Ukrajině. Otec Andrej Panasiuk, který mě nebo nás tam pozval, tam dával rekolekce pro katolickou farnost.

Na začátku jedné křížové cesty řekl tuto svou příhodu, vztahující se k modlitbě křížové cesty.

Když byl v roce 1978 zvolen papežem Karol Wojtyla, byl jsem právě v semináři. Všichni jsme jím byli nadšeni, chtěli se seznámit s jeho životem a já jsem ho tehdy chtěl opravdu následovat. Dozvěděl jsem se, že Svatý otec se modlí každý den křížovou cestu. Chtěl jsem ho následovat tak moc, že jsem se začal taky modlit v kostele soukromě křížovou cestu taky každý den. To byla taková moje osobní pobožnost. Byl jsem tehdy sám se sebou velice spokojený, že jsem tak dobrý a zbožný. Jednoho dne - to jsem se ten den křížovou cestu ještě nepomodlil – jsem se vydal ven, do Gniezna A když jsem tak šel ulicí, uviděl jsem chlapce, který šel proti mně. Vypadal velice podivně: šel sklesle, se sklopenou hlavou a táhl za sebou po chodníku za popruh tašku. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že má rozbitou a zkrvavenou tvář. Zeptal jsem se, co se mu stalo, a on řekl, že ho někdo zbil. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svůj kapesník. Ten kapesník byl bílý a velice hezký. A tu mě napadlo, že když mu ho dám, aby se utřel, tak se zašpiní natolik, že už ho nikdy pořádně nevyperu. Tak jsem ho rychle schoval zpět do kapsy. Pak jsem se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, a on odpověděl, že nic nechce.

Když jsem se vrátil do semináře, šel jsem do kaple pomodlit se křížovou cestu. A tehdy jsem došel jen k šestému zastavení. Když jsem se díval na toto zastavení, viděl jsem náhle, že nemůžu jít dál. Nemůžu pokračovat v křížové cestě, protože jsem v tomto selhal.

Když se modlíme křížovou cestu, zkusme se zamyslet: Neselhali jsme i my v některém z těch zastavení? Které zastavení nás „nepustí“ dál?

Po mnoha letech jsem měl možnost osobně mluvit s Matkou Terezou. Vyprávěla mi o sobě, jak byla kdysi řeholnicí – sestrou loretánkou a zároveň ředitelkou školy a měla spoustu práce. Proto tehdy uvítala, že mohla na několik dní odjet někam pryč do kláštera na duchovní cvičení. Cestou musela přestupovat na nádraží v Kalkatě, kde však měla na přestup jen chvilku. Když spěchala po nástupišti, uviděla na něm ležícího umírajícího člověka. V té chvíli prožívala těžkou volbu: má se zastavit a riskovat, že jí ujede vlak, nebo jít dál? Bylo jí jasné, že nemůže pokračovat v cestě na duchovní cvičení, když tady mine člověka a ponechá ho bez pomoci. Ten člověk umíral a Bůh jí „řekl“: Tento člověk žil jako zvíře, tak ať aspoň umře jako člověk. Tak se rozhodla zůstat s ním až do konce. Vzala ho za ruku a on se na ni začal po chvíli usmívat. A s tím úsměvem na rtech zemřel. A jí bylo najednou jasné, že nepojede na žádné duchovní cvičení, ale naopak opustí svůj řeholní institut...

Matka Tereza začala svoji práci sama, ale po několika letech její společenství velice vzrostlo. V kapli sester byl kříž a na něm byl místo těla Krista nápis - jediné slovo - ŽÍZNÍM. Sestry každý den klečely hodinu v kapli a rozjímaly o tomto jednom slovu, které Ježíš řekl na kříži: „Žízním!“ Jednou za Matkou Terezou přišlo několik mladých sester s návrhem: „Máme den ode dne více práce, přichází stále více lidí, a my každý den celou hodinu klečíme v kapli. Matko, když máme teď tolik práce, můžeme se nyní modlit poloviční dobu?“ Nato Matka Tereza odpověděla: „Stále více lidí? Stále více práce? Tak to se ode dneška budeme modlit dvě hodiny!“

To jsem slyšel od Matky Terezy, když jsem s ní jednou jedinkrát mluvil A stačilo mi to na celý život. Povyprávěl jsem jí také svoji příhodu s kapesníkem a taky to, že jej mám už několik let a nevím, co s ním mám udělat. Ona řekla: „Dej mi ho!“ Vzala kapesník a přitiskla ho k srdci...